Může lékař skutečně určovat pořadí pacientů?

Každý z nás už někdy čekal na ošetření u lékaře, kdy většina z nás pocitově vnímá obvyklý postup „první přišel – první ošetřený“ (first come, first served) jako správný a spravedlivý. Pokud snad lékař prioritně ošetřil jiného pacienta, později příchozího, nezřídka se cítíme tímto postupem dotčení. Napadá nás, zda má na tento postup lékař vůbec právo. Následující text by Vám mohl přinést v tomto ohledu odpovědi.

Co se týče explicitní zákonné úpravy, pak zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších přepisů (dále jen zákon o zdravotních službách) neobsahuje žádné výslovné pravidlo pro určování pořadí pacientů k ošetření. Stejně tak ani žádný z podzákonných předpisů výslovně nestanoví pořadí, v němž mají být jednotliví pacienti ošetřeni. Přesto právní úprava pořadí pro ošetření pacientů dovozuje a postup lékaře limituje, základními omezeními se tak stává požadavek dostatku medicínské péče a kritéria medicínská, zejména naléhavost poskytnutí lékařské péče.

V době dostatku platí, že by se medicínská péče měla dostat každému. V běžném provozu zdravotnických zařízení záleží do jisté míry na lékaři (poskytovateli), jaký postup pro stanovení pořadí pacientů zvolí. V praxi zdravotnických zařízení dochází k výraznému rozšíření systémů evidujících pořadí příchozích pacientů, ať už pomocí evidence přidělovanými lístečky s čísly, nebo načítáním (skenováním) průkazů pojištěnců. 

Pokud se Vám pak v rámci dne vracejí pacienti s výsledky z jiných ordinací nebo zdravotnických zařízení, měl by vnitřní řád pamatovat i na tyto případy. Ať už se provozovatel zdravotnického zařízení rozhodne pro jakýkoliv způsob určování pořadí, považujeme za vhodné zanést ho do vnitřního řádu zdravotnického zařízení a tento vnitřní řád pacientům následně zpřístupnit, nejlépe zveřejněním na webových stránkách zařízení a současně umístěním v prostorách čekárny. Umístění vnitřního řádu v čekárně by mělo být na místě k tomu obvyklém (viditelném), ale nástěnka v čekárně už dávno není nezbytná.

Tato volnost v systému pro stanovení pořadí pacientů má, jak bylo již zmíněno výše, svoje limity. Kdy prvním limitem je naléhavost poskytnutí lékařské péče, tedy zejména hrozící nebezpečí z prodlení. Lékař je nejen oprávněn, ale dokonce povinen upřednostnit pacienta ve stavu vyžadujícím akutní nebo neodkladné ošetření. Tyto stavy jsou definovány v § 5 odst. 1 zákona o zdravotních službách, přičemž je možné zobecnit, že se jedná o stavy, kdy je pacient bezprostředně ohrožen na životě nebo mu hrozí vážná újma, případně trpí intenzivní bolestí (např. alergická reakce po bodnutí hmyzem, ledvinová kolika apod.). 

Jakmile se lékař dozví o takovém stavu u někoho z pacientů v čekárně, je povinen pacienta předřadit před všechny osoby, které nesplňují výše uvedená kritéria (tedy jejich stav není natolik závažný), a učinit nezbytné kroky k odvrácení takto nepříznivého stavu, tj. poskytnout dotyčnému pacientovi první pomoc, adekvátní vybavení konkrétní ambulance a svému vzdělání. V této souvislosti je třeba uvést, že lékař je vždy povinen poskytnout první pomoc v rozsahu odborném, tedy nikoli pouze poučené veřejnosti, bez ohledu na jeho obor atestace.

Pravidlo prvního příchozího se proto ani v době klidu neuplatní bez dalšího, když primárním, a tedy základním kritériem je medicínská naléhavost a teprve pokud je tato u pacientů shodná, je jako kritérium uplatňována čekací doba.

Druhým limitem pro určování pořadí pacientů lékařem je pak stav tzv. kritického nedostatku vzácných zdrojů. Toto téma bylo hojně diskutováno a právně řešeno v souvislosti s pandemií covid-19, kdy docházelo ke vzniku nedostatku lůžek a pomůcek intenzivní péče. Přestože se může zdát, že je tento problém omezen pouze na velká zdravotnická zařízení nemocničního typu, nelze obě limitace oddělovat, například proto, že i v čekárně ambulantního specialisty se mohou vyskytnout dvě i více osob vyžadujících akutní ošetření, avšak lékař je přítomen pouze jeden. V takovém případě již nemusí být v silách přítomného personálu poskytnout všem pacientům nezbytnou péči v plném rozsahu.

Tyto případy byly před propuknutím pandemie velmi sporadické a byly řešeny zpravidla ad hoc dle rozhodnutí lékaře, podle jím vyhodnocené závažnosti situace. Pandemie covid-19 a s ní související přehlcení systému zdravotní péče však vyvolalo potřebu sjednocení postupu napříč celou Českou republikou.

Potřebného sjednocení postupů v takto právně problematických situacích se ujala Česká společnost anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny ČLS JEP, jelikož právě jejích členů se tato situace dotýkala nejvíce, a vypracovala stanovisko, jehož plné znění je dostupné zde. Základní myšlenkou tohoto stanoviska je, že při vyčerpání vzácných zdrojů (např. přístrojového, ale také personálního vybavení) může dojít k posunutí standardu „lege artis“ v rozsahu nezbytném pro udržení co největšího stále ještě možného rozsahu dané péče, pokud nelze v konkrétním případě postupovat jinak. V takovém případě je tedy nezbytné poskytnout vždy péči v nejvyšším aktuálně možném (!) standardu, s přihlédnutím ke všem specifikům konkrétního pacienta, avšak s vyloučením diskriminace na základě obecných charakteristik (např. věku nebo konkrétního onemocnění), přičemž je nutné zajistit co nejrychlejší předání do péče zdravotnického zařízení disponujícího nezbytnými zdroji, což v terénu či ambulantním provozu zpravidla představuje zajištění transportu pomocí zdravotnické záchranné služby.

Pravidlo prvního příchozího je tedy v době nedostatku vzácných zdrojů modifikováno kritériem medicínské potřebnosti, resp. předpokládaného klinického výsledku.